O umění říkat NE

Máte toho hodně? Míval jsem to stejně. Pořád s tím bojuju. Ale jedno jsem se naučil už docela bezpečně.

Schopnosti mnoha schopných lidí totiž zlikviduje nezvládnutí umění říkat NE.

Jsi schopný? Dostaneš víc práce.

Pořád to zvládaš? Dostaneš jí ještě víc.

A tak pořád dokola. Dokud se nezlomíte pod tíhou vlastních závazků.

Nebo dokud nezačnete ve velkém odmítat.

Někdo neumí odmítnout šéfa, někdo kolegy, někdo neodmítne kamarády, partnera, děti. Někdo si na sebe bič uplete sám. Říká si věci jako „Nic není nemožné“ nebo „Nikdy se nevzdávej“, ale nakonec vzdává jen kvalitu ve prospěch kvantity. Končí vyhořením nebo jej jen prostě přestává bavit jeho práce. Zapomněl, že nemůže dělat vše. Zapomněl, jak je NE osvobozující.

NE je potřeba říkat i sám sobě. Svým nápadům, svým projektům, svým myšlenkám. Je to těžké, protože nápady jsou jako děti. Milujeme je. Ale zabíjení nápadů se říká prioritizace.

Odmítnutí není snadné, já vím. Může znít drsně, můžete působit arogantně. Proto se mnozí bojí, že kvůli NE je přestanou mít lidé rádi. Ale být oblíbený jen proto, že nikdy neřeknete NE, znamená, že ostatní žijí na váš úkor. Čí je to život? Jejich nebo váš?

NE je pro někoho možná příliš arogantní. Nemusí být. Stačí se naučit konstruktivní NE:

„Tohle dělat nebudu, ale můžu ti doporučit třeba támhle Pepíka – nebo ti pošlu materiály, které ti pomůžou.“

Časem se naučíte i suché ne, stačí trochu empatie. „Nezlob se, ale už toho mám hodně.“

Často totiž říct NE znamená říct ANO sobě.

Váš názor? Šup s ním na LinkedIn, Facebook nebo X.