20 let na volné noze jako frontendista, autor, školitel, konzultant a… kdo ví co ještě?

Nedávný rozhovor pro portál Na volné noze pro mě byl vítanou příležitostí sesumírovat si v hlavě vlastní kariéru freelancera. S drobnými přerušeními jako volnonožec pracuji přes dvě desetiletí.

Je to občas náročné, ale celkově vzato skvělé. Za nic bych to neměnil. Radit si někomu rozhodně netroufám, ale třeba z mých zkušeností něco načerpáte i vy.

Je to dlouhé, ale je to upřímné. Snad vás to bude bavit.

Intro

Tu chvíli si přesně pamatuju. Jeden z momentů, které se vryjí do paměti, kde člověka definují. Vteřina času, která mě už nikdy neopustí.

Je rok 2005 a já jedu na oběd tramvají po pražských Holešovicích. Koukám se smutně přes okno na ulici, protože klient, který dnes po urgencích zaplatit měl, nakonec zase nezaplatil. Příští týden mám poslat nájem a na účtu zbývá jen pár korun.

Mám vůbec peníze na ten oběd? Spěšně vytahuju peněženku. Z oddílu pro bankovky se na mě smutně dívají jen staré účtenky. A co mince? Otevřu poloprázdnou přihrádku a první myšlenka se mi vryje do paměti: Kolik rohlíků si můžu koupit za dvanáct korun?

Tahle událost někdy ukazuje tu složitější stránku živobytí na volné noze. Měl jsem ji, spolu s dalšími poznámkami, připravenou pro rozhovor pro portál Na volné noze, který jsme dělali začátkem roku.

Nakonec jsme se s Robertem Vlachem bavili o zajímavějších věcech, takže jsem se rozhodl, že vám své poznámky ze dvou desetiletí na volné noze zprostředkuji alespoň pomocí článku.

Nechystám se v něm nikomu radit, ale budu psát na rovinu, takže vás třeba k něčemu inspiruji. Nebo od něčeho odradím. Jedno prozradím hned – vězte, že bytí na volné noze rozhodně není o rohlících místo oběda.

1998: živnostenský list jako iPhone devadesátých let

Z Fryčovic na severní Moravě je to zhruba stejně daleko do Ostravy jako do Frýdku-Místku, v té době poněkud panelákové brány do Beskyd. A taky do Příbora, rodiště Sigmunda Freuda.

Mě je něco přes dvacet a živnostenský list si zařizuju, protože… no… protože rodiče podnikají už od roku 91, takže bych to mohl zkusit taky… Psychoanalytik Freud by to ale uměl vysvětlit lépe. Myslím totiž, jsem spíše doufal v přitažlivost „podnikatelů“ u žen.

iPhone ještě nevyráběli, a tak statusový symbol devadesátek nese zkratku „ŽL“.

Po zřízení živnostenského listu jdu rovnou do Expandia banky, první „internetové“ banky, kde dostávám modré kožené složky a „kalkulačku“, osobní elektronický klíč pro bezpečný přístup do internetového bankovnictví. Devadesátky jak vyšité!

Přeloženo do dnešního jazyka: K iPhone si pořizuji ještě klíčenku na bitcoiny.

Před 20 lety, 4. května 1998, zahájila své působení na českém trhu Expandia Banka. Vzpomínáte? https://t.co/VekE7K4zHv pic.twitter.com/Af5qKsbLiF

— Muzeum Internetu .cz (@muzeum_CZ) May 4, 2018

Neznáte Expandia banku? Přejmenovala se pak na eBanku a ani tu dneska nikdo nezná. Koupila ji už před lety Raiffeisen.

Účet u Expandia banky je tak drahý, že poplatky musím pravidelně dotovat z kontokorentu, ale za příležitost vytahování „kalkulačky“ v hospodě to stojí.

Dnes ale přece jen ze vzpomínek tahám náznak racionality. Končím vysokou školu, obor aplikovaná informatika (taková informatika pro méně trpělivé), a vím, že to jediné, co mě tam baví je web, grafika a „programovací“ jazyk HTML.

Na živnost jsem v následujících letech dokonce udělal pár webů, ale hlavně se začal učit soft-skills, které mě pomáhají dodnes.

Třeba prodej. Tenkrát, milí čtenáři, totiž nestačilo vyvěsit inzerát „Umím HTML, chcete mě?“ někam na Facebook. Zpočátku jsem neměl mobil a telefon doma u rodičů ve Fryčovicích taky nebyl. Nezbylo, že chodit po ostravských IT firmách, a ptát se, jestli nechtějí dělat weby. Nechtěly. A většinou vůbec nechápaly, o čem to mluvím.

Už tehdy ale pro seberozvoj dobře fungovaly „side projekty“. Na internetu byly velmi populární neoficiální prezentace různých kapel nebo obecně kulturních fenoménů. Pokud vím, i Ivo Lukačovič začínal tvorbou prezentace Divadla Járy Cimrmana. To já se tehdy specializoval na kapelu U2. Její prezentace byl první rozumně velký web, který jsem dělal a spravoval.

Při hledání reálné praxe pro tvorbu webů mě zachránil až vzdálený strýc, který do cestovky hledal někoho, kdo umí s počítačem a pomůže mu obsluhovat rezervační systém. Moje očekávání pro následnou spolupráce vypadala asi takto: „ano, budu ti zadávat ty klienty do systému, když mě necháš, abych vám udělal web“.

Následující roky toho lituji, protože trávím čas převodem tabulek s termíny a cenami zájezdů z QuarkXPress do HTML. Ale s tímto prvním klientem jsem si udělal webařskou střední. S cestovkou jsem strávil zhruba 15 následujících let a dostal tam skvělou odbornou školu, kde jsem byl sám sobě učitelem – učil jsem se tam grafiku, CSS, marketing, ale i vlastně i důležitější věci než řemeslo.

Zjistil jsem třeba jak rychle se mění trh, na kterém se mí klienti pohybují, a jak zásadní je tohle sledovat, pokud člověk dělá i strategičtější práci jako je marketing. Takový cestovní ruch prošel na internetu úplně vším:

• těžkými začátky, kdy na ty weby nechodil nikdo;
• obrovským boomem, kdy nám fungovalo skoro všechno a prodeje se každý rok zlepšovaly;
• konsolidací, kdy lidé začali dávat přednost větším značkám;
• pádem celého trhu, který probíhá během pandemie.

Dneska už to sleduju jen z povzdálí, ale je to dobrá lekce. To, že něco skvěle funguje dnes, neznamená, že to bude fungovat za rok. A opravdu to neplatí jen pro historicky výjimečné okamžiky jako je epidemie covidu.

Už dlouho jsem ale tehdy věděl, že nechci být webařskou „holkou pro všechno“, protože to byla už v té době příliš široká specializace a výsledky tudíž nikdy nevybočovaly z lepšího průměru. Věděl jsem, že chci dělat grafiku a klientský kód a věděl jsem, že v Ostravě to nepůjde.

Pak jsem se jednou opil s kamarádem z obchodky Michalem Bočvarovem a on řekl: „Tak to pojď zkusit do Prahy“.

2000: stěhování do Prahy a 3 roky práce v ILIKETHIS!

ILIKETHIS! byla jedna z asi pěti kultovních agentur, kam tehdy chtěli jít pracovat všichni. Mimochodem, do dneška z nich přežily tuším jen Symbio a FG Forrest.

Velmi dobře si pamatuju, že jsem se chodil k mámě do obchodu na vytáčené připojení k internetu koukat na jejich weby. Byly skvělé. Ta grafika!

Pro mě byla práce ILIKETHIS! zcela nedostižná meta. Představoval jsem si, co by se tam člověk naučil. Ty bláho, jak oni to dělají?!

Absolutně jsem ale nevěřil tomu, že by kluk z Fryčovic mohl někdy v takové firmě pracovat. V Praze jsem do té doby byl jen na školním výletě během střední školy, ze kterého si pamatuju jen to, že jsme v chatce kouřili jointy a zpívali něco rusky. Ale za zkoušku ve velkém městě nic nedáš, že jo… Počítal jsem, že se do roka vrátím.

Měl jsem v té době takovou životní strategii – základ je pořádně se opít. Držel jsem se jí pevně i v noci před pohovorem na práci do ILIKETHIS! a na ten pak přišel v rozverné, ale uvolněné náladě. Vlastně si jej pamatuju jen matně. Dopadlo to tak, že toho pohodového, veselého a nenáročného kluka odněkud od Ostravy prostě přijali.

Následovaly tři roky pilování řemesla, ale také učení se daleko zásadnějších věcí: přímou komunikaci s klienty, první prezentace a ke konci mého jediného životního zaměstnání také vedení tříčlenného kodérského minitýmu.

Dostal jsem ale také lekci z agenturního vývoje webů:

• jaký opruz může být práce pro některé klienty,
• jak málo času na pilování věcí je,
• jak nemožné je sladit pracovní režimy obchoďáků,designérů a vývojářů,
• jak velké bariéry nepochopení mohou vznikat už v dvacetičlenných týmech různě specializovaných lidí.

Od té doby jsem se vždy, když jsem hodně pracoval pro různé klienty, takže „agenturně“, snažil mít alespoň jeden „vlastní“ projekt, který můžu pilovat a dlouhodobě budovat. To pro mě dlouho byla práce právě pro ostravskou cestovku Rekrea.

Jednu lekci jsme tehdy dostali všichni. V roce 2001 splaskla první internetová bublina a firma rázem přišla o zakázky z USA, které ji živily. Když bylo nejhůř, celá firma dělala bannerové kampaně. Nesnášeli jsme to, ale firmu jsme měli rádi, byl to lovebrand, takže jsme si prostě mákli.

Tady jsem pochopil, že skoro žádné podnikání nemůže stát na jedné noze, i když ta noha vypadá stabilně. Od té doby, když vidím, že začínám hodně stát na jedné (volné) noze, buduju usilovně nohu druhou a třetí.

Od té doby to bylo v ILIKETHIS! od desíti k pěti, respektive od bannerů k webům a zpátky. S designérem Jirkou Libánským jsme si řekli, že bychom občas mohli zkusit něco menšího, ale pěkného, dělat pro vlastní klienty.

Nástup CSS a první blog

Po roce 2000 se začalo mocně prosazovat CSS, v ČR propagované Markem Prokopem, Petrem Staníčkem a dalšími. Tady jsem si uvědomil, že bez sdílení zkušeností starších a zkušenějších, jsou juniorní řemeslníci odkázaní na vlastní objevování slepých cest. Zdlouhavé objevování. Tohle uvědomění se o pár let později transformovalo do spolku Frontendisti.cz.

Někdy v roce 2002 jsem také, chvíli po Marku Prokopovi, začal psát první blog – na machal.creativity.cz, v tehdy populární formě kombinace osobních zápisků s odbornějšími příspěvky.

Pro kontext současníkům: Tehdy bylo blogování něco jako dneska Clubhouse nebo před rokem podcasty, prostě legrace pro pár zainteresovaných bláznů. Služba bloguje.cz vznikla až o rok později, blog.cz dokonce až v roce 2005.

Díky skoku na tehdy módní vlnu blogování jsem zjistil, že mě psaní baví. Nikdy bych to do sebe neřekl, ještě stále ve mě žily dost divné zážitky z psaní středoškolských referátů.

Je ale rozdíl psát o něčem, co mě nezajímá a o něčem, co mě zajímá a baví. Později jsem objevil další vrstvy zábavy jménem psaní – například jak skvěle se přitom přemýšlí. Writing is thinking.

2004: studio Shortcat

S Jirkou Libánským zakládáme Shortcat. Jirka je skvělý designér, mě zase už celkem dobře jde kódování. V době založení jsme navíc měli obstojné kontakty a poptávka po webových řešeních začala po bublině opět růst. To zní jako dobrý začátek dobrého failu, že ano?

Faily byly, to ano. Například první větší zakázka, seznamka pro Kofolu. Kromě dne spuštění (se spoustou chyb, ale opravdu spoustou, spoustou hotfixů a nervů) si pamatuju zejména noc předtím, kdy jsem se postupně z unaveného kodéra transformoval do člověka, který každý 15 minut budí programátora Vítka. Měli jsme toho občas dost. Fakt dost. Kdyby se nepsal rok 2004, řekl bych, že žijeme startup life.

V Shortcatu jsme to táhli opravdu dlouho, dost přes deset let. A vcelku úspěšně. Dělali jsme pro skvělé klienty – Aerofilms a jejich kina Světozor, Aero a OKO, několik let jsme obhospodařovali Pražské jaro, vyvíjeli jsme interní systém pro Palác Akropolis. Dělali jsme rebranding a weby pro tehdy ještě relativně slušně fungující Jablonex Group.

Jenže čím větší zakázky jsme dělali, tím více jsme naráželi na to, že systém dvou společníků a zakázkově najímaných freelancerů prostě nefunguje. Citelně nám chyběl třetí společník – odborností programátor, který by se dokázal odborně i řízením externistů postavit za firmu.

Opět jsem se toho hodně naučil řemeslně, hlavně o UX (tehdy se říkalo prostě „design“ a dělalo se to trochu v omezenějším záběru než dnes), ale ty nejcennější lekce mi epizoda se studiem Shortcat poskytla v oblasti „měkkých“ znalostí: S Jirkou jsme vždy byli velcí nadšenci do našich oborů a relativně málo jsme řešili byznysovou stránku věci.

Celková kultura klientů webařských firem byla navíc v té době ještě v plenkách. Za špičkový design nebyli klienti ochotní platit to, co dnes; nebylo to dobré s jejich znalostí webdesignu; a poměrně často jsme naráželi na problémy se splatností a další praktiky české cesty ke kapitalismu z devadesátek.

Tehdy, v roce 2005, mi na oběd půjčil společník a klient nakonec zaplatil, ale z pohledu cash flow a „celkové pohody“ to bylo hodně náročných pár let.

Pořád jsem si říkal: V nejhorším se, Michálku, můžeš nechat zaměstnat. Ale takhle špatné to nikdy nebylo.

Vždycky, když u mě probíhaly velké posuny na úrovni tvrdých nebo měkkých znalostí ve směru, ve kterém jsem se rozhodl jít, říkal jsem si, že to někam vede a že to má smysl.

V Shortcatu jsme na tehdejší dobu odborně dělali skoro všechno dobře, ale proti nám trochu hrálo období, které jsme si pro začátek tvorby webů s důrazem na špičkový design, zvolili.

Mě to ale bavilo. Kodéřina a webdesign, to byla neoddělitelná součást mého života.

Starost o peníze ale občas v prioritách vyskočí na vyšší příčky, což se člověku stane zpravidla, když přestává živit jen sám sebe.

2010, vývojařina, školení, přednášení, na volné noze

První syn Honzík se nám narodil v lednu 2010. Někdy koncem předchozího roku přišla má moudrá žena ze školení Google Analytics od Honzy Tichého a říká: „Heleď, tohle bys měl dělat“.

Začínalo období, kdy jsem poprvé v životě, kromě vášně pro obor a radosti z něj, začal řešit i tu věc, která platí účty.

V té době už jsem se považoval za vcelku zkušeného frontendového designéra, přes 10 let praxe měl v roce 2010 jen málokdo. Už pár let jsem se mimo to snažil předávat zkušenosti a sumírovat si myšlenky na první verzi Vzhůru dolů. Bylo mi ale jasné, že člověk musí vyrazit mezi lidi, že ty články mají tak nějak poloviční účinek, když vás lidi nikdy neviděli na živo.

Začal jsem školit pro WebExpo Academy a po pár letech i pro Root Akademii. Z dnešního pohledu mi to vůbec nešlo, ale ohlasy na to byly docela dobré, asi u lidí zabíralo moje nadšení a zkušenosti z praxe. Lektorské dovednosti jsem začal pilovat až o pár let později.

Jako pro introverta pro mě bylo vést školení jako… no… den předtím jsem zpravidla nespal, bylo mi fyzicky špatně a vůbec jsem netušil, co mám jako před těmi lidmi dělat. „Až já jednou toho Honzu Tichého potkám…!“ říkal jsem si.

Dodneška mám z „pitomých“ hodinových webinářů trému a rodina na mě nemůže mluvit. Ale rozdíl tam je. Dneska mám trému a zároveň se na to děsně těším.

Časem jsem pochopil, že člověk může mít v životě různé role. Role málomluvného introverta u lektorů moc nefunguje, ale lze si říct – hele, teď jsem lektor a budu to dělat tak, jako to dělají lektoři, kteří mě osobně bavili a něco naučili. A hotovo.

Po krátkou dobu může člověk klidně působit jako rozjuchaný extrovert. Školící místnost je jeviště. Doma u večeře si zase pomlčím. Je to jen role.

Postupně se nabalovaly triky, jak si s tím poradit. Silnou trému utlumila poctivá příprava a na nervózu před přednáškou nebo školením neznám nic lepšího než prostě mluvit s lidmi. Člověk může klidně s náhodným kolemjdoucím plácat o počasí a pak jde na pódium úplně klidnej. Jen nechápe, jak se tam najednou vzal a co tam má jako dělat.

Školit, přednášet… Běžnému volnonožci to může znít jako zbytečný stres. Jsem ale přesvědčený, že můžete dělat nejlepší odbornou práci na světě, můžete o tom občas i něco napsat, ale — dokud neseberete odvahu a nepůjdete svou práci ukázat osobně lidem, bude to sice nejlepší odborná práce na světě, ale jen pro vás. Nikdo další to neocení. A to „neocení“ v češtině půvabně obsahuje obě roviny téhle věci.

V tomhle období jsem pracoval jak pro klienty Shortcatu, tak pro vlastní kodérské klienty, stále více jsem školil, začal přednášet a stával se stále více klasickým znalostním freelancerem, jak jej dnes definujeme. Freelancerem, který prodává své řemeslo nejen tím, že jej za peníze vykonává, ale prodává i znalosti z něj získané.

2014: zakládáme spolek Frontendisti.cz

Někdy kolem roku 2013 nastává další zlom. Kromě narození Jakuba jej pro mě definuje také to, že už tak nějak vím, jak dělat odbornou práci a zároveň těšit se ze stabilních příjmů.

Táhne mi na čtyřicet a říkám si, že by bylo fajn, když bych mladším dokázal pomoci i jinak než psaním článků, příspěvky na Twitteru a školeními. Stále častěji se z hlavy vynořují pojmy jako komunita a setkávání.

My ajťáci sice na první pohled kontakt s lidmi nevyhledáváme, ale skutečnost je jiná. Také se chceme družit, jen nám to většinou stačí méně často než řekněme obchodníkům. Ostatně – zeptejte se vývojářů zavřených v lockdownu, zda jsou spokojení, a uvidíte. A družit se se spřízněnými dušemi, to chce opravdu každý.

Něco jako blížící se krize středního věku ve mně navíc říká, že by tohle celé, celá moje kariéra měla mít nějaký vyšší smysl. Že definice života „nadšený kodér“ ani „nadšený kodér, který vydělal peníze“ smysl nedává.

Začínám tedy přemýšlet i nad něčím, co by se dalo nazvat životní misí a končím myšlenkou, že bych měl využít toho co umím a v co nejlepší formě to předat dalším. Nakonec – proč se omezovat jen na sebe? Pojďme vzít to, co další umějí a rozdat to mezi ostatní.

Spolek Frontendisti.cz myšlenkově vznikl během natáčení jednoho podcastu Robina Pokorného, velice záhy se ale přidali brněnští SUPERKODERS, velcí nadšenci do frontendu, a my začali dělat menší a pak stále větší meetupy v Praze a Brně. Časem se přidala i Ostrava a občas Plzeň.

Postupně se z Frontendistů stala zásluhou práce dnes už zhruba dvacetičlenného týmu velká věc: zorganizovali jsme desítky srazů, děláme streamy, na YouTube máme přes 200 videí, hlavní diskuzní skupina na Facebooku přes 4,5 tisíce členů.

Nejcennější lekce z vedení spolku? Sám toho člověk může dokázat docela hodně, ale co je to oproti výsledkům práce nadšeného týmu. A opět: Ty velké věci se dějí, když lidé od počítačů vylezou od počítačů a začnou se spolu bavit.

Ve spolku Frontendisti pracujeme na dobrovolnické bázi, bez nároku na odměnu. Ano, jsme poměrně efektivní a práce se dělí mezi více lidí, ale nejdůležitějším zhruba pěti členům štábu to vezme nemálo času.

Pak tady mám psaní článků na Vzhůru dolů, podcasty, videa, občas nějakou tu přednášku a další činnosti, které sice plní misi, ale bezprostředně nevydělávají… Mám bezva ženu, dva krásné kluky a rozhodně je chci vidět vyrůstat, trávit s nimi čas.

Díky tomu se ale čas, který zbývá pro vydělávání peněz poměrně zredukoval, že?

2015: škálovatelné příjmové modely: e-booky, školení pod vlastní značkou

V momentě, kdy mě do života vstoupilo druhé a třetí dítě (náš Kubík a Frontendisti, hehe), začal jsem přemýšlet, jak vymyslet příjmovou stránku tak, aby „škálovala“. Aby si člověk za méně času vydělal stejné množství peněz.

Zvyšování hodinovky má u vývojáře hranice. Ještě jsou tady ale jiné možnosti. V té době se už považuji za vcelku zkušeného lektora. Zároveň vidím, že mě pár lidí díky Vzhůru dolů zná a že by tedy stálo za pokus začít školit pod vlastní značkou. Takhle vznikly školení ze Vzhůru dolů. Povedlo se je škálovat tím, že jsem časem přizval další lektory a pokryl tak větší šíři frontendových témat.

V druhé polovině zhruba sedmiletého fungování se povedlo delegovat i významnou část organizační práce. Už z toho začínala být malá firmička na vývojářská školení — když přišel covid.

Od loňska samozřejmě prezenční školení nedávají smysl (a je otázka, zda se někdy vrátí), ale teď pokračujeme prozkoumáváním možností onlinu – jednak webináři a jednak video-kurzy, zatím v podobě záznamů z webinářů.

Ze všech formátů, které dělám, je mi nejbližší psaní. A pokud jde o psaní, jeho transformace do produktu je poměrně jednoduchá.

V roce 2015 jsem přišel s prvním e-bookem o CSS3, což byla ještě spíše kompilace už dříve napsaných textů, a po jeho úspěchu už s od nuly napsanou knížkou a ebookem o mém hlavním tehdejším odborném tématu – responzivním designu. Oba si pořídilo hodně přes tisícovku lidí, za což jim děkuji, protože i díky tomu mohou vznikat další texty na blog.

Na třetím e-booku, o AMP, jsem si zase vyzkoušel spolupráci s dalším autorem, podcastovým parťákem Robinem Pokorným, ale je pravda, že tady jsme trochu zjistili, že existuje jen jeden hlavní argument pro prodej knihy – populární téma. A AMP je mezi vývojáři bohužel stále populární jen velmi málo. Nicméně nedělejte to, když vás to baví a ta technologie vám dává smysl…

Psaní a publikace e-booků a knih je jediná oblast, u které smutně lituju, že na ni nemám více času. Beru ji za nejvyšší metu svého tvůrcovství, kde můžu jako jednotlivec zúročit skoro všechny schopnosti, které jsem během profesní dráhy získal – psaní, design, vývojařinu a marketing.

I tady se divím, že se tomu nevěnuje více lidí a že e-booky, které od freelancerů na trhu potkávám, patří většinou do kategorie malých prezentačních brožur, které se směňují za e-mailovou adresu. Jaká škoda!

Na organizaci kurzů jsem se naučil zásadní věc – základy zákaznické podpory. Troufám si říct, že můj přístup je hodně prozákaznický. Klienta beru jako partnera a každý feedback bedlivě zkoumám jako unikátní příležitost pro zlepšení produktu. Někdy je to opravdu boj, hlavně s vlastním egem, ale nemohl jsem si přát lepší školu pro start poradenské kariéry.

2018: od vývojáře ke konzultantovi

Všechny tyhle aktivity mě ukrojily pořádný kus z koláčového grafu časového rozpočtu na „skutečnou“ práci. Některé kousky koláče času mimo vývojařinu mě už zčásti živily, některé ne, ale vzhledem k misi jsem se jich nechtěl vzdávat. Řekl jsem si, že zbývající čas musím prodávat ještě chytřeji.

Vývojářská práce mě stále více přestávala dávat smysl.

Za prvé proto, že jsem na ni začínal být docela starý. Tedy ne, že bych nesledoval nejnovější trendy nebo nedokázal pracovat efektivně, právě naopak! Byl pro mě stále větší problém dělat věci rychle, bez důrazu na kvalitu. Po druhém extrému – opravdu vypiplaném výstupu jsem neviděl tak velkou poptávku.

Za druhé – času „na prodej“ mě zůstalo málo a jako vývojář jsem tedy přestával být flexibilní. Vývojář nemůže klientovi říct: „tuhle drobnost udělám až za týden, teď jsem zasekaný přípravou nového kolegova školení“. Tudy cesta nevede, řekl jsem si.

Přechod od vývojářské ke konzultační praxi mě bolel. Nepamatuju si, že bych jindy profesně tak moc bojoval sám se sebou. Obtížně se mi smiřovalo s tím, že opustím něco, co mi bylo dvacet let vlastní.

Bojoval jsem se špatným pocitem, že jde o zradu řemesla. „Kdo nic neumí, ten školí a kdo neumí ani školit, ten konzultuje“ říká se. Bál jsem se, že technicky zakrním a nedůvěra vůči velké části poradenskému byznysu – „prodejcům teplé vody“, lidem, kteří se umějí prodávat, ale mají slabé oborové know-how – byla nemalá.

Moje obava byla lichá. Postupem času jsem se v rámci poradenství zaměřil na rychlost webu a můžu říct, že můj pracovní postup je z určité části velmi vývojářský, blízký například code-review nebo refaktoringu. Získal jsem navíc dříve netušený přehled po různých možnostech, řešeních, frameworcích a týmových kulturách.

Vlastně si myslím, že jsem i díky tomu teď daleko lepší vývojář, i když kódu reálně píšu málo (a už ne pro klienty za peníze), píšu ho výrazně pomaleji než dříve, protože nad ním hodně přemýšlím, a občas do Googlu zadávám překvapivě jednoduché věci, které jsem měl dříve v malíku. Prostě je v hlavě nahradily jiné, dennodenně používané znalosti a dovednost.

Nakonec je to tak, jak si to člověk nastaví. Pokud má člověk rád obor a lpí na kvalitě, nestane se z něj přechodem na poradenství někdo úplně jiný.

Vlastně se dost divím, že se poradenstvím neživí více vývojářů na volné noze. Říkal jsem to i Robertovi v rozhovoru, který najdete výše.

Myslím, že technické konzultace kolem webařiny mají velkou budoucnost, protože pohled vývojářů pracujících na projektu jde sice hodně do hloubky, ale málo do šířky, málo v kontextu. Jinak to ani z definice nejde. Stále více firem oceňuje „třetí oči“, pohled zvenčí, který může web a celkovou práci týmu posunout o míle vpřed.

2020, covidový přelom

Éru příjmů škálovatelných skrze školení ukončil čínský netopýr (nebo kdo to vlastně byl) a epidemie koronaviru.

Někdy v dubnu roku 2020 jsem měl starostí plnou hlavu. Na účtu se na mě koukaly nižší stovky tisíc korun za objednávky školení, které jsme kvůli covidu nemohli zrealizovat. Řešil jsem vztahy s dodavateli, s lektory a hlavně s klienty. Zabíralo to velké množství času a energie, hodně špatně jsem spal.

K tomu jsem neměl vyřešenou náhradu příjmů. Poradenské příjmy u mě v té době figurovaly spíše jako doplněk ke školením, další e-book jsem měl sice rozepsaný, ale mám jej rozepsaný dodnes… Je to běh na dlouhou trať, ne řešení cash-flow.

Zvažoval jsem dokonce, že bych přišel s nějakým částečným zpoplatněním obsahu na Vzhůru dolů. Ale bylo by to v kontrastu s misí, na kterou jsem se vydal, takže tento krok skončil na konci seznamu možností, ale ilustruje zoufalost stavu, do kterého jsem se dostal.

Zachránily mě dvě věci: úspory a boom onlinu. I když i to druhé vypadalo v první polovině roku špatně. Někteří klienti na jaře dupli na brzdu. Jenže pak zjistili, že online byznys se jim kvůli pandemii rozjel jako šinkansen.

Trpělivě jsem publikoval a občas přednášel o rychlosti webů, snažil se co nejlépe pomáhat klientům a začali se ozývat noví. Někdy kolem poloviny roku 2020 tato noha mého podnikání už unese skoro celou zátěž, aniž bych musel zredukovat misi podpory komunity, kterou dělám prostřednictvím Vzhůru dolů a Frontendistů.

Věci také pomohl první velký výstup našeho stále hlubšího partnerství se SUPERKODERS. Spustili jsme PageSpeed.cz, značku zaštiťující naše společné aktivity v poradenství k rychlosti webů a zároveň testovací nástroj.

Se školeními to dopadlo dobře. Po několika odloženích jsme obsah nakonec dodali v online podobě. Mezitím jsme se spolu s Michalem Matuškou a Rikim Fridrichem snažili naučit řemeslo online lektora. A stále víc si uvědomovali, že podobnost mezi lektorem a online lektorem je asi tak velká jako mezi Javou a JavaScriptem, jak praví starý webařský vtip.

Nepamatuju si, zda jsem se toho někdy naučil tolik jako v roce 2020:

• Jak moc mi pomohlo, že jsem z pohledu příjmů vše nesázel na jednu kartu.
• Jak rychle může padnout „starý svět“ a prakticky za měsíc jej nahradit „nový svět“.
• Jak zásadní je umět se odpoutat od „starého světa“ a vsadit alespoň částečně na ten nový.

Naučil jsem se i jiné věci. Jako většina lektorů jsem nainvestoval do vybavení, u nás doma to v jeden čas vypadalo jako ve studiu Českého rozhlasu:

Hrozně moc jsem potřeboval vyrůst jako konzultant k rychlosti webů, nejen z pohledu hard-skills, které se nám daří v týmu PageSpeed.cz sdílet navzájem, ale také z pohledu klientské péče, komunikace, managementu projektu zrychlování směrem ke klientským týmům.

2021: a co bude dál?

Když se podívám na svůj profesní rok 2019 a 2021, zdá se mi, že vidím dvě naprosto odlišné osoby. Ve skutečnosti je to pravda, ta druhá má méně vlasů a poměrně dost šedin. Ale asi víte, jak to myslím.

Jsou věci, na které se můžu spolehnout:

• Konzultace k rychlosti webů je hodně specifický obor, ale i vzhledem k letošním updatům Googlu v něm pro sebe vidím velkou budoucnost.
• Frontendisti.cz se velmi rychle ztransformovali do „onlajnu“ díky šikovnosti lidí ve štábu jako je Martin Kolář a další.
• Blog na Vzhůru dolů je zavedená značka a daří se mi připravovat stále více obsahu i s externími autory.

Co budu dělat dál? Štěstí přeje připraveným, takže zde vidím i pár příležitostí, do kterých investuji svůj čas:

• Z PageSpeed.cz může vyrůst buď něco jako malá agentura pro pomoc s rychlostí webů nebo nástroj, který velkou část poradenství zautomatizuje.
• Školení ze Vzhůru dolů se určitě vrátí, ať už v podobě hodinových webinářů nebo kratších školení. Zkusíme i videokurzy bez živého lektora, zatím jako prodej obsahu v podobě upravených záznamů z webinářů.
• Vzhledem k tomu, že podle výše uvedeného jednou za dva roky vydávám ebook, letos je čas na další. ;)
• No a… rozhodl jsem se zkusit štěstí na anglicky mluvícím trhu prostřednictvím projektu Roberta Vlacha Freelancing.eu si mě můžete najmou ze zahraničí jako web performance consultant.

Tak to vidíte. Chtěl jsem si jen u příležitosti probíhající profesní transformace sepsat pár poznámek pro sebe — a nakonec jsou z toho paměti. Snad jsem vás inspiroval, motivoval, nakopl, odradil… nebo alespoň pobavil.

Budu rád, když mi napíšete svůj pohled, buď do komentářů nebo na e-mail [email protected].