Hluboká práce: jak dělat více lepších věcí

Hluboká práce pomáhá dělat kvalitní výstupy. A když v práci děláte kvalitní výstupy, váš život může být lepší. Hluboká práce tedy přispívá ke kvalitě života.

Přesto je hluboká práce upozaďována a ve spoustě firem kolem webu prakticky neexistuje možnost se jí věnovat. Lidé navíc ztrácejí schopnost tento typ práce dělat. Cal Newport o tom napsal skvělou knížku, kterou jsem nedávno dočetl. Teď vám z ní něco zkusím předat, doplnit to příklady s vazbou na webařinu a svými zkušenostmi.

Pojďme si nejdřív definovat, o čem se tady budeme bavit. Existují dva druhy práce:

• Hluboká je ta, kterou provádíme ve stavu maximální koncentrace bez vyrušování. Posouvá hranice našich znalostí a schopností. Vytváří nové hodnoty a je těžké ji nahradit, ať už softwarem nebo i jiným člověkem. Je mimořádná ve smyslu kvality, ale třeba i rychlosti provedení.
• Plytká je mentálně nenáročná práce, kterou je snadné předat jinému člověku nebo nahradit programem. Nevytváří nové hodnoty. Plytké práci se často říká manažerská. Není sama o sobě špatná, však se bez ní skoro nikdo neobejde. Pokud ale děláte kreativní práci, musíte dát plytkosti přísné mantinely.

I tvořící lidé jako programátoři, designéři, copywriteři, analytici a další se velmi často nechají plytkostí strhnout. Tvoří pak v krátkých úsecích a mezitím se nechávají rozptylovat emaily, sociálními sítěmi, schůzkami, pracovními chaty a tak dále. To co vznikne v těch krátkých úsecích mezi plytkou prací pak nemůže mít kvalitu výstupů z práce hluboké.

To asi všichni tak nějak tušíme, že? Cal Newport ale navíc podává přesvědčivé argumenty o tom, že pokud se více věnujete plytké práci, vaše schopnost dělat poctivou hlubokou velmi klesá až zmizí.

Hlubokou práci ocení tvůrčí profese, pro manažery to není

Petr Staníček nedávno přeložil text Paula Grahama „Pracovní režim tvůrců a režim manažerů“, který vlastně mluví o tomtéž z jiné strany:

Manažerský rozvrh je pro šéfy. Vychází z tradičního plánovacího kalendáře s každým dnem rozděleným na hodinové intervaly. […] Většina mocných a vlivných lidí jede v tomto manažerském rozvrhu. Je to řídicí režim. Ale existuje ještě druhý způsob nakládání s časem, běžný u lidí, kteří něco tvoří – jako třeba programátoři nebo spisovatelé. Ti obecně pracují raději s časovými jednotkami v rozsahu nejméně půldne. Nemůžete tvořit nebo kvalitně programovat v blocích o velikosti hodin. Hodina sotva stačí na přípravu začít něco dělat.

Graham docela trefně tvůrcům doporučuje zřídit si pevné „úřední hodiny“, ve kterých pak svůj čas věnují nezbytné manažerské práci.

Hezky to demostruje jeden z cílů Newporta – tvůrce nemá hledat v kalendáři časová okna, ve kterých se bude věnovat hluboké práci. Naopak! Cílem je vytvořit si manažerská okna uprostřed běžně prováděné práce hluboké.

Také děláte „pořádnou“ práci po večerech, o víkendech nebo dovolených? Nesmiřte se s tím, přátelé.

Je to jen pro ty co nechtějí být průměrní? Omyl, je to pro každého tvůrce

Vydavatel české verze, Tomáš Baránek, napsal hezký text o aplikaci hluboké práce ve svých organizačních postupech. O knize Hluboká práce píše ale jednu věc, se kterou nesouhlasím:

Autor předpokládá, že nechcete být průměrní a že toužíte z průměru naopak vyniknout; pokud se vás tato premisa netýká, dál číst nemusíte – kniha není pro vás.

Já si naopak myslím, že zase tak vynikout chtít nemusíte. Kniha bude výborným průvodcem lepšího nastavení organizace práce pro každého tvůrce, který má svou práci rád, ale cítí, že by mu mohla poskytovat více radosti. Nebo, že by jí prostě mohl stihnout více.

Protože – člověk nemusí být genius, aby měl mimořádné výstupy, ať už ve smyslu objemu nebo kvality.

Jsou ti nejlepší z nás prostě nejnadanější?

Nejsou. Asi nejen v našem oboru se ustálil děsný omyl, že lidé, kteří dělají výjimečné věci nebo prostě něco kvalitního produkují, mají zvláštní nadání. Brutálně vysoké IQ nebo tak něco. Až na výjimky to není pravda. Ti lidé si často prostě život jen zorganizovali lépe než ostatní. A asi vždycky jim k tomu pomohla hluboká práce.

Newport uvádí desítky příkladů. Za všechny příklad J. K. Rowling, která psávala sice na počítači, ale bez přístupu k sociálním sítím. Bill Gates se zase dvakrát do roka na týden zavírá sám na své chatě u jezera. Aby četl a přemýšlel.

Co znamená dělat hlubokou práci?

1) Vyčlenit si na ni dlouhé časové úseky

Já se například už leta téměř každý pracovní den dopoledne věnoval právě hluboké nerušené práci. Po přečtení knížky jsem ten čas prodloužil do dvou hodin odpoledne.

V té době se snažím si neplánovat schůzky, nenechávám se zlákat sociálními sítěmi, nečtu maily a neberu ani většinu telefonátů. Mezi známými mám image toho, komu se nedá dovolat. Ale občas zavolám zpátky, to ne že ne.

Všechny neurgentní komunikační a manažerské aktivity tak odsouvám na odpoledne, když už jsem unavenější. Mám na ně kolem dvou hodin denně. Co nestihnu, nestihnu. Důležitá je pořádná dávka hluboké práce. A ideálně každý den.

2) Aktivně se před plytkostí chránit

Ke každému se plytkost dostává jinak. Já jsem například klasický narkoman sociálních sítí. Klávesnice je otlačená u písmene „F“ jako Facebook a „T“ jako Twitter.

Aby to nebylo ještě horší, mám například odjakživa zrušené veškeré notifikace kromě SMS a volání. A nově se v časech hluboké práce chráním před mimoděčným vstupem na zakázené sociální sítě. Z telefonu jsem si Facebook a Twitter úplně odstranil. Ušetřený čas věnuji čtení ebooků.

Na počítači si pak v hodinách hluboké práce pomocí SelfControl blokuji plytké weby. Může to vypadat jako blbost, ale každý podnět zvenčí vám v hlavě udělá vítr a často i touhu se mu věnovat. No a původní koncentrace je v čudu.

Sociální sítě a emaily jsou v tomhle prostě lepkavé jako mucholapka. Všechny je vezměte a zamkněte daleko od sebe.

3) Podporovat hloubku dalšími schopnostmi

Půlhodina plánování času týdně fakt bodne. Plánovat je vhodné nejen týdenní režim, ale také práci na každý den.

Důležité taky je se na hlubokou práci aktivně připravit. Dát si dobré kafe, vyrazit na procházku… každý upřednostní něco jiného. Zásadní um je pak rozlišovat co je důležité a čím začít. V knížce je v tomhle směrů děsně moc tipů.

Z volné nohy se to dobře radí, že? Jak to ale zavést v běžné firmě?

Jistě. Pokud organizujete hlavně sami sebe a občas pár lidí kolem, nějakou formu hluboké práce buď už provozujete nebo pro vás nebude takový problém na ní přejít.

Co ale ve firmách nebo obecně společenstvích, které hluboké práci nepřejí? Jde to. Jen je potřeba začít to řešit. Možností je hodně.

Mnoho tvůrců má na extrémní vyrušování tendenci reagovat opačným extrémem, kterému Newport říká mnišský přístup. Prostě se natrvalo nebo na určitý čas uzavřou před vyrušováním. Ano, jsou mezi námi úspěšní lidé, kteří právě pro to nemají email, ale neznamená to, že je musíte následovat.

Hlavně mezi vývojáři je rozšířený pseudo-mnišský přístup, kdy manažerské práci a komunikaci nevěnují ani tu hodinu denně. Všichni víme, že týdenní čekání na odpověď není pro dlouhodobou spolupráci nic příjemného. Nicméně – mnišský přístup může u obzvlášť náročných úkolů na dočasnou dobu velmi dobře posloužit.

Můj model střídání dvou režimů během dne autor označuje za rytmický. Další hezký příklad mě nedávno dal Lukáš Konarovský z Fakturoidu. Jejich na dálku komunikující tým přešel na režim dvou hlubokých dnů v týdnu. Ostatní dny jsou pak manažerské a hlubokou práci si členové týmu organizují jednotlivě. Jiné firmy mají podobná pravidla jako já – do určité hodiny se prostě nesmí schůzovat, chatovat a ťukat vývojářům na ramena.

Ani pokud jste uvnitř nepřátelského a špatně změnitelného prostředí, nejste ztracení. Své velké věci (psaní knížky, článků, open source projekty nebo prostě dotažení té části pracovní náplně, která vás nejvíc posouvá…), můžete dělat jen v určitých obdobích roku. Je skvělé, že i v Česku vznikají místa, které tento způsob práce podporují. Třeba Retreat.cz, ale použít lze skoro každou chatu. Tento model autor nazývá jako dvourežimový.

Největší borci pak dokáží zapnout hluboukou práci v každé chvíli volna. Mám půlhodinu mezi schůzkami? Jdu napsat kus článku. Takhle pracuje třeba Walter Isaacson, autor slavných životopisů. Je to přístup novinářský. Jak moc bych tohle chtěl umět! Jde totiž o nejpraktičtější režim, ale zároveň nejtěžší k zavedení. Asi ale zase platí – stačí chtít. Tento text například vznikl během krátké zastávky v jedné pražské kavárně a pak v pauzách relativního klidu během běžné rodinné neděle. Ale je to výjimka. Pro naprostou většinu práce potřebuji alespoň dvou nebo tříhodinové nerušené okno v kalendáři.

Pojďme si to shrnout:

• Hluboká práce vás posouvá dál.
• Plytkosti vás drží na místě a ničí vaší schopnost jít do hloubky.
• Hluboká práce se hodí pro každou tvůrčí činnost, nemusíte chtít být výjimeční.
• Schopnost provádět hlubokou práci lze natrénovat.
• Hlubokou práci můžete zavést téměř v každém týmu.

Cal Newport je v knize místy poněkud rozvláčný a argumentace je tak širokospektrální, že se časem čtenáři začne pro neustálé opakování zajídat. Knížku proto asi nepřečtete řádek po řádce. Pokud ale chcete přestat trávit čas plytkostmi a o kus se profesně posunout, právě teď vám doporučuji si ji pořídit. A co nejhlouběji se do ní ponořit.